Téměř většina obyvatel Plzně používá ke svým cestám do zaměstnání,
kulturou, či zábavou MHD. Mnohdy si ani v tom shonu neuvědomujeme
kolik lidí má na starosti to, aby tramvaje, trolejbusy, či autobusy
jezdily bezpečně, včas, zkrátka ke spokojenosti obyvatel města a jeho
návštěvníků. Zajímavé osudy mají,nejen zaměstnanci ale i vozidla
městské dopravy. Za celých více jak sto let provozu MHD v Plzni se
jich na plzeňských kolejích a silnicích vystřídaly stovky. Mnohé typy
upadly v zapomnění, jiné měly to štěstí, že se zachovaly jako
historické exempláře a i budoucím generacím budou připomínat zašlou
minulost svého oboru.
Není jistě nutné vysvětlovat, že páteří plzeňské MHD je tramvajová
doprava. Byla zahájena dne 29.6.1899 a na tehdejší dobu poměrně
rozsáhlé síti se začalo prohánět dvacet nových tramvajových vozů,
které vyrobila karosárna Václav Brožík a syn sídlíci v dnes již
neexistujícím domě na Denisovo nábřeží. Elektrickou výzbroj pro pohon
těchto vozů dodala firma "českého Edisona" ing. Františka Křižíka.
Tramvajové vozy patřily k tomu nejlepšímu, co bylo možno v českých
městech spatřit - elegantní vozy měly tmavěčervený nátěr, v kombinaci
s krémovou barvou, na bocích vozu byly odlitky městských znaků.
Plošiny vozů byly částečně uzavřeny a chránily tak alespoň trochu
posádku před nepohodou. Vozy z první série se udržely v provozu velmi
dlouho, většina z nich byla vyřazena až v první polovině padesátých
let, některé tramvaje byly v průběhu svého života vyjmutím elektrické
výzbroje upraveny na vlečné.
   
Zásluhou tehdejších pracovníků DP byl zachován vůz evidenčního čísla
18 jako historický. Byla to právě "osmnáctka", která onoho 29. září
1899 slavnostně vyzdobená zahajovala tramvajový provoz. Vůz byl
dlouhá léta deponován ve vozovně Slovany, do ulic vyjížděl pouze
sporadicky, byly s ním slavnostně otevírány nové tratě, v polovině
osmdesátých let si zahrál berlínskou tramvaj v západoněmeckém filmu
"Pavučina", jehož některé scény se natáčely v Plzni. V roce 1994 byla
zahájena náročná renovace tohoto klenotu na kolejích, za přispění
mnoha subjektů byla prováděna Krnovskými strojírnami. Úkolem bylo
vrátit tramvaji původní vzhled odpovídající stavu po dodání, renovace
elektrické výzbroje atd., obnova litých městských znaků na bocích
vozu atd. "Osmnáctka" byla dále zapsána do státního seznamu
kulturních památek. Jak se renovace povedla můžete posoudit při
akcích, které se s touto tramvají konají, již tradicí se staly
historické víkendy pořádané v červnu, kdy vyjíždějí obě historické
tramvaje do ulic, aby svezly množství zájemců.
"Osmnáctka" se stala letošního 26.září hitem oslav 100 let MHD v
Mostě, kam byla zapůjčena. Mostecké obyvatelstvo nezvyklé na
"dřevěnou tramvaj" ji doslova oblehlo. Velkým zážitkem, který se asi
jen tak opakovat nebude byl přejezd kolony historických tramvají po
rychlodráze do Litvínova.
Tramvaje s evidenčním číslem 18 není pouze jedinou historickou
tramvají se kterou se můžeme v Plzni setkat. Druhým vozem je zástupce
generace vozů řady T s jejímiž mladšímmi členy se můžeme nejen v
ulicích Plzně setkávat dosud. Tramvaj nese označní jako typ T1 a je
výsledkem poválečné spolupráce závodu ČKD Tatra s americkým koncernem
Westinghouse. Spojení obou firem přineslo výsledek již roku 1951 - v
pražských ulicích se objevil vůz zcela nové koncepce, vzápětí
následovala dodávka 133 ks vozů do Prahy, na své si přišla i Plzeň,
která v druhé polovině padesátých let obrdržela 33 nových a na
přelomu let sedmdesátých a osmdesátých ještě 16 ojetých vozů právě z
Prahy, nové vozy T1 ale jezdily i v Ostravě, Olomouci a v Mostě.
Vozy T1 začaly být vyřazovány postupně od druhé poloviny sedmdesátých
let, jejich likvidace byla závislá na dodávkách nových vozů. Plzeň
byla poslední město, které se těmito vozy rozloučilo až 4. dubna
1987. Za účasti mnoha fandů a představitelů výrobního závodu byla
uspořádána závěrečná jízda, po níž poslední vůz symbolicky zajel na
šrotovací kolej. Naštěstí ne všechny tyto bezesporu technicky
zajímavé vozy
byly sešrotovány. Tramvaj s číslem 121 se dožila dnešních dnů,
nejprve vozila děti z mateřských škol, poté se stala regulérním
historickým vozem. Její osud byl mnohokrát nahnutý, přežila jen díky
obětavosti a snaze zaměstnanců, což bohužel platí dodnes. Vozidlo je
sice v provozuschopném stavu, nicméně potřebná větší oprava je stále
oddalována, nehledě na fakt, že tramvaj stále nese modrý nátěr, který
zcela neodpovídá žádnému provoznímu stavu. Doufejme, že i "té
jednička" se časem dočká opravy, kterou si jistě zaslouží.
Osud dalších vozidel tramvajové dopravy, která byla původně také
zachována jako historická je ovšem daleko smutnější. V roce 1994 byla
zcela nesmyslně sešrotována tramvaj typu T2, vůz byl po svém vyřazení
z osobní dopravy odstaven v areálu vozovny, byly již na něm provedeny
základní renovační práce. Nesmyslným rozhodnutím byl tento vůz raději
sešrotován, Plzeň tak přišla o jednu z bezesporu nejzajímavějších
tramavají, jaké kdy byly vyrobeny.
  
Bohužel přístup DP se nezměnil ani v následujícím období, v loňském
roce byl
odprodán soukromé osobě bývalý pracovní vůz z roku 1927, vyrobený
firmou Ringhoffer, z něj je nyní bufet na Václavské náměstí. Právě
tato tramvaj mohla svým starým vzhledem nahradit "osmnáctku" při
okružních jízdách. Pmdp se však rozhodly jít jinou cestou než mnohé
dopravní podniky u nás - příkladem budiž velice pěkná kolekce
historických vozů vlastněná Dopravní podnikem Ostrava.
Ve starém železe skončil rovněž sněhový pluh, na jehož stavbu bylo
použito podvozku z vyřazené Křižíkovy tramvaje. Za památku na
plzeňský tramvajový provoz lze dále považovat pražskou historickou
tramvajse číslem 240, v padesátých letech byla zakoupena DP Plzeň,
pak provozována zpočátku v osobní dopravě, později sloužila jako
pracovní vůz. V sedmdesátých letech se vrátila do Prahy, aby po
rekonstrukci sloužila jako historický vůz pro komerční účely.
Nezbývá než vyslovit naději, že v budoucnu bude přístup Pmdp k
vlastní historii lepší, Plzeň a její doprava si to zcela jistě
zaslouží.
Někdy příště vám představím vozidla trolejbusové trakce, se kterými
jsme se mohli v minulosti setkat pod plzeňskými dráty.
Vlastimil Leška |
