Narodila jsem se v Klatovech a zde i žiji.
Jsem ve znamení střelce, narozena v prosinci 1975 a jsem svobodná, píši básně a obdivuji Lermontovu tvorbu! Ve své tvorbě se nikým neovlivňuji, veškeré mé psaní je ryze původní.
Ke své tvorbě mohu říci pouze, že skutečně existuje a mluví sama za sebe, tudíž necítím potřebu ji definovat a popisovat. Nechť kolébá, nebo drásá, já budu spokojená pokud dokáže rozbušit srdce, zmazit, kůži, syknout do ticha.
Navzdory všemu se ráda směju, ale básně ty musí napínat struny!
DUŠE ROMANTIKA
Když z neznámého
známé se stává
je to věc těžká a trudná
obtěžká srdce závažím
a nic fantazii už nezbývá.
Vždyť dál
všechno je tak podobné
jediný smysl je toužit
a jít, nikdy nepoznat
to drásá srdce
rve kameny ze skal
děsí duši, že onehdy
snad slunce vyjde.
A přec, zatmění
brzy sklání
se nad námi
"Jestli mám zemřít, pak s růží na tváři"
SVĚDOMÍ
Zdořené zdi
z bezmoci tvé
trháš si vlasy
a most zvedací
zpět už tě nevrací
Jsou odvěcí ti duchové
co do duše se navrací
když zoufalství je jako sud
a ty valíš ho do kopců
hledáš rady mudrců - neslyšíš
jen větry zlé do uší skučí
a podivní ptáci na větvích
dusí hlas slavičí
a byl bys raději jepicí
než život trpící
a ten každý splín
do řady za sebou se řadí
Oh, kdeže zbořené zdi
to jentakový je rým
však tebe hladí
čertův stín.
TESKNOTA V TMÁCH
Tesknota v tmách
je horší nežli katův háv
tam uvnitř se spíná
dušička skřípnutá, dušička ospalá.
Praská a puká stěna
v ní žijou má ramena
nahá a stísněná
úzkostí strnulá.
Má myšlenka právě se zula
a prchá od stáří zvyků
prchá do lesů a kopců
tam už nic nepromarní
tam ji neporaní
slova nevěrných
slova kupců
schovám se do dlání svých
straním se nástrahám bodců
jdu krajinou svých básní
uřknu svou tesknotu
když o ni nestojím
neprodám již se sobcům
vznesu protestnou nótu.
Tesknota v tmách
hledám bílý rukáv
za něj se zachytím
veď mě ruko lidská
veď, když zmatek mnou mrská!
Tesknota v tmách
však voní mi jako mák
na sobě mám katův plášť
a myšlenky stínám
neb nemyslím ne svou zášť
a ruka lidská, nejbližší
snad mi uvěří
že jsem jak pápěří
jak vlna, co soupeří,
když dno je prázdné
a tesknota pleskne
mi smutek do tváře.
POSEDLOST
Už si tě osedlal
peří zlehoučka načechral
přidával zrní i semena
né,už nejsou volná
tvá ramena
v kleci sedáváš
tolik hubená
kdeže jsou vášně
kdeže let do dálav
posedlá,když krásně
ti česal vlas
posedlá, když mlsně
budil v tobě kvas
teď zápraží a cesta
k sobě srostla
a ta posedlost
už je jen prostá
když svítá
nebo cinká déšť
posedlost pouta
ti odmyká
je sytá
je hbitá
posedlost, už jen nutnost
v ní vzdychá
ach, kdeže čas
v němž radost nevyprchá?
Posedlost komíhavá
páru koní střeštěných
přemíra pout
je zžíravá.
"Tak nechte ji být!"
ZABIL JSI MNE
Blesk projel oblohou
protrhal sítě pavučin
už zesláblá jsem tmou
jakoby unavenou včelou
to ještě láskou jsem
bílé květy rodila
když láska pak mě zabila.
V nitru se kácely stromy
šílenou bolestí k zemi lehly
a jistoty mostů se propadly
tím srdce mé žilo -
A co teď?
Své kruté, zlé žihadlo
do srdce veď -
tam někde ještě mi spíš
tam někde krásný jsi příliš.
Slyšíš?
Zabil jsi mne -
tak vem si můj kříž!
PROTI PROUDU ŘEKY MARY
Proti proudu řeky Mary
letí holubice bílé
v jejich srdcích naše dávné vzpomínky
jako perly černé sedí v lastuře.
Když zrychlí se dech
a žíly jsou naše moře záchrané,
když srdce pulzuje jako běžec
na trati slávy a smrti
pak přijdou, pak ony se vrátí.
Ospalé vědomí čeká na zítřky
slzy prvních bolestí z odchodů
přetekly do Lethe
a duše plna zmatku
vymanila se drakům pochybností.
Pak v dechu i výdechu
plazí se bolestný sok
jak upír strachu
jak bohémský snob.
V rukách zlatý prach
místo pout, už nás neudrží.
Proti proudu řeky Mary
dvě loďky dřevěné
ve víru se zatočí.
Marnost je páchat neuskutečnitelné,
ale duše žádá si souboj se smrtí.
Dokud půjdem proti proudu
zvláštní věci
vždy budou se dít!
|
