     
Ve středu 3. 10. 2001 proběhl na plzeňském zimním stadionu koncert slovenské, tedy dnes už zahraniční skupiny Elán. Není to žádný nováček na koncertních pódiích, společně hrají už 20 let a letošní turné je po delší době příležitostí opět vidět skupinu, která ještě relativně nedávno ovládala československou hudební scénu. Jak na ni fanoušci reagují dnes?
Mnoho lidí se možná vydalo na koncert se skrytou otázkou, jestli bude Elán to, co býval, a kolikpak lidí asi přijde. Téměř plný zimní stadion odpověděl na druhou část. Lidé přišli výborně naladěni, klasické delší fronty na pivo tentokrát nebyly důvodem ke vzteku, ale naopak příležitostí probrat nejnovější drby kolem skupiny, a tak se vhodně naladit na nadcházející kulturní zážitek.
Koncert zahájila kapela, která si navzdory názvu No Name už docela dobrá jméno udělala. Jedna z nejpopulárnějších současných kapel na Slovensku roztancovala a rozehřála hezkých pár lidí, a to nejen ty nejmladší. Bylo zajímavé sledovat, kolik lidí zná texty nové slovenské skupiny a zpívá. Škoda jen, že po předkapele byla delší přestávka, takže někteří zase trochu vychladli.
Když nastoupily hvězdy večera, publikum bylo příjemně rozehřáté a reagovalo na známé texty, které Elán takticky zařadil na začátek, nadšením a hlasitým zpěvem. Klasický vztah mezi publikem a skupinou jakoby se obrátil, diváci svými reakcemi rozehřívali zpočátku vlažnější hudebníky. Celkově se zdálo, že větší úspěch měly starší písničky, které ani po letech neztratily svou syrovou energii a stále při nich mrazí v zádech. Lidé v nich dostávali to, pro co si přišli - svou dávku vzpomínek a pohody, možná i trochu nostalgie z rozchodu se zemí, jejíž obyvatelé jsou nám tak podobní a mluví řečí, které rozumíme. Možná to bylo i tím, že zpěv mezi nástroji poněkud zanikal a slovům tak nebylo rozumět, známé tedy dostávalo přednost.
     
Výtvarné řešení scény jen podtrhovalo nekomplikovanou muziku. Bílé plátno vzadu s náznaky kamenů, po stranách bílé trojúhelníky připomínající plachty. Nálada se měnila s barevným laděním osvětlení. Jednoduché a účinné.
Nejpůsobivější byla asi "Voda, co ma drží nad vodou", písnička, kterou si publikum doslova vydupalo na závěr. Hluk vydávaný posluchači lehce překonal i chvílemi příliš hlasitou produkci skupiny, a byl přinejmenším stejný jako při vítězném gólu našich reprezentantů ve finále mistrovství světa v hokeji.
Elán se tedy stále líbí. Kdo by čekal velkou show nebo něco nového, byl by asi zklamán, ale většina lidí dostala to, na co přišla - klasický Elán, profesionální výkon a pospolitost a lásku v téměř hmotné podobě.
Hanka Sedláková. |
|
