JAK HONZA HLEDAL STRAŠIDLO

Byl jednou jeden mlynář, kterému zemřela žena. Jedinou památkou na ni byl jeho desetiletý syn. Byl ve všem po matce. Měl modré oči jako pomněnky a vlasy žluté jako slunce. Mlynář syna vychovával, jak jen mohl. Učil ho zacházet se sekerou, poznávat jedle a jedovaté houby, ale hlavně ho učil mlynářskému řemeslu. Jednoho dne povídá Honza otci: „Drahý otče, jsem již dost starý, chtěl bych jít do světa.“ Otec odpověděl: „Prosím tě, co bys tam dělal?“ Ale Honza se nedal: „Našel bych nějaké strašidlo pro náš mlýn. V každém pořádném mlýně straší.“ Otec věděl, že Honzu doma neudrží a tak svolil. Honza si vzal ranec, do něj si dal koláče s povidly, šátek po mámě a nůž. Pak se rozloučil s tátou a vyrazil na cestu.

První den bloudil světem. Druhý den odpoledne potkal Honza na prašné cestě starce. Na zádech nesl nůši s dřívím. I zeptal se ho: „Dobrý den, dědečku, nechcete pomoct s tím dřevem?“ „Jsi hodný, synu, ale bydlím jen kousek odtud. Tamhle v té chaloupce.“ A ukázal na chalupu stojící opodál. Honza byl dobrák, a tak přesto pomohl starci nést dřevo i ten malý kousek. Cestou mu vyprávěl o tom, jak se vydal do světa hledat strašidlo. Když došli k chalupě, srovnal Honza dříví do stodoly. Stařec si sedl na stolici a pravil: „Máš zlaté srdce, Honzo, a za to ti prozradím, kde najdeš to nejpovedenější strašidlo v celém širém kraji.“ A poradil mu, aby šel dál cestou, až dojde na rozcestí. „Tam odbočíš vpravo a půjdeš do kopce, na jehož vrcholu stojí strašidelný hrad. A právě zde je to strašidlo.“ Stařec domluvil, Honza poděkoval za radu a rozloučil se s ním.

Potom se ubíral dál cestou. Na rozcestí odbočil vpravo, jak mu stařec poradil, a šlapal do kopce. Už v půli cesty uviděl hrad. Když však byl až na samém vrcholu, přejel mu mráz po zádech. Hrad se před ním tyčil tak pyšně jako nějaký král nad svým sluhou. „Ten je ale strašidelný,“ zamumlal Honza. Po chvilce váhání prošel hradní branou a ocitl se na nádvoří. „Haló, je tu někdo?“, zavolal Honza. Místo odpovědi před něho skočila černá kočka a proměnila se v čerta. „Kdo jsi?“, vypravil ze sebe Honza. „Čert, cožpak nevidíš?“, zasípal čert nevrle. Pak se dal s Honzou do řeči. Pověděl mu, jak tu straší již sto let. Honza mu na to řekl, že se vydal do světa hledat strašidlo, jak ještě žádné nenašel, až jeho. „To máš štěstí,“ řekl čert, „protože já jsem ten nejpovedenější čert na světě. Jestli chceš, půjdu s tebou do vašeho mlýna, ale musíš mi najít moji ztracenou sílu. Je schovaná někde v hradě. Jinak se odtud nemůžu dostat.“ Honza se už na nic neptal a šel hledat. Hledal hodiny, dny, a stále nic nenacházel. Vlastně ani nevěděl, jakou strašidelnou moc má hledat. Uběhl týden a nic. Až jednou, když hledal v nejvyšší věži, si povšiml, že nad ním je dřevěný poklop. Otevřel ho a vysoukal se nahoru na půdu. Tam našel zaprášenou truhlu. Otevřel ji, a co nevidí. V truhle ležela malá lahvička s černou hmotou. Honza na nic nečekal, popadl láhev a donesl ji čertovi. Ten zajásal: „Děkuji ti, Honzo. A teď s tebou rád půjdu do vašeho mlýna.“

Otec byl šťastný, že se mu Honza vrátil. A co se týče čerta: Ten u nich strašil, straší a bude strašit na věky věků.

Richard, 7. B, 1. ZŠ

HOME

UP