První období Judlovy tvorby má obsahově blízko k tzv. České grotesce konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let, ovšem v temnější, neúsměvné podobě s existenciálně vypjatou pointou - Jazykozpytci ( 1981 ), Dušení (podle duše) 1981, Čekání na den, který nebude (1981 ), Prstoklady (1982). Vedle rozmanitých malířských technik se zde uplatňuje zejména asambláž a objekt, jež provázejí celou jeho další tvorbu s charakteristickým propojením dvojrozměrného a trojrozměrného díla. V dalším období se z jeho obrazů vytrácí barva - zejména expresívní karmínově rudá a v souvislosti s koncentrovaným obsahem už méně narativním a moralistním se autor omezuje na achromatickou škálu černých, bílých a šedých. Křehké lineární obrazy a objekty z drátů či textilní lacetky působí téměř nehmotně a zdůrazňují spiritualitu lidského bytí v konfrontaci s vesmírným řádem - Mezikrok (1984), Sanktuář (1984), Lacetka (1982). Poslední, vrcholné období zařadilo dílo Stanislava Judla k nejautentičtějším projevům českého postmoderního umění osmdesátých let. Sakrální náměty - Poslední soud (1988), Apoštol (1987), Zjevení (1988) jsou pojímány s barokním patosem předimenzované perspektivy a stupňovaných kontrastů mezi duchovní extází a smyslovým naturalismem. Tomu odpovídají i výrazové prostředky, kterých autor používá - od iluzívně realistického detailu až po lapidární geometrické plochy. Do obrazů se znovu vrací barva často v zářivé podobě temných modří. Projevuje se zde jedinečná výtvarná suverenita a virtuozita, s jakou umělec zvládá spojování protikladných tvaroslovných prvků zdánlivého chaosu. Obrazy a sochy Judlova závěrečného tvůrčího vzepětí jsou otevřeny stále nové a nové interpretaci. Můžeme v nich hledat polemiku s náboženskými dogmaty, romantickou individualistickou vzpouru vůči řádu světa i božskému principu vesmíru, touhu překročit hranice tajemství lidské existence - Něco s osudem (1987), Emanace směrem vzhůru (1987), Navzdory přitažlivosti zemské (1988). Můžeme v nich najít i neustálý zápas s technickými prostředky malby i skepsi vůči možnostem umění vůbec a nakonec i odraz osobního bolestného prožívání reality a mučivých otázek po smyslu všeho.
Retrospektiva díla Stanislava Judla ve Výstavní síni 13 Západočeské galerie v Plzni je prvním zveřejněním autorovy tvorby v rodném městě. Probíhá od 4. září do poloviny října 2001 k jeho nedožitým padesátinám a k této příležitosti vychází i katalog - monografie z pera Pavly Pečinkové. Výstava je malou splátkou dluhu, který Plzeň vůči svému umělci má. Neboť v letech strávených v Plzni se jistě zásadním způsobem utvářela umělcova osobnost, i když nejpodstatnější část jeho tvorby vznikala v Praze. S plzeňským krajem je spojeno i místo Judlova posledního odpočinku.
K mému poslednímu setkání se Standou došlo poměrně nedávno. Letos zjara jsme se skupinkou přátel procházeli hřbitovem v Horšicích u Přeštic a kolem starobylého gotického kostelíka hledali jeho hrob. Nikdo z dotázaných ve vsi o něm nevěděl. Teprve po dlouhé době jsme až na samém spodním okraji náhrobní desky rodiny umělcovy matky pocházející z nedalekých Dolců našli malý prostý nápis:
Stanislav Judl, malíř, 9. 8. 1951 - 9. 2. 1989.
Václav Malina - Spkt |
