  SETKÁVÁNÍ SE STANISLAVEM JUDLEM
Stanislava Judla jsem poznal v Plzni na počátku 60. let ve výtvarce, jak se říkalo výtvarnému oboru lidové školy umění, která tehdy sídlila v Tylově ulici. Bydlel kousek odtud v Plachého ulici - jednou jsem tam u nich byl, to když jsem ztratil peníze na vlak a Standa se nabídl, že řekne mámě, aby mi půjčila pět korun. Bylo nám asi deset let, Standa byl tichý, uzavřený kluk a něco mě k němu přitahovalo. Asi to, že dobře kreslil. Pak se mi na dvacet let ztratil.
Na začátku osmdesátých let jsem ho potkal znovu v ateliéru plzeňské Besedy. Byla to vlastně náhoda - Standa tam zašel se svojí ženou Marií při jedné ze svých pravidelných návštěv Plzně. To už byl známý pražský umělec a jeho žena kunsthistorička pracovala v Ústavu dějin umění.
Dozvěděl jsem se, že v patnácti odešel do Prahy na SUPŠ a potom na AVU, kde absolvoval v ateliéru Arnošta Paderlíka v roce 1976. Pak jsme se vídali častěji na neoficiálních výstavách a akcích, uvažovali jsme dokonce o společné výstavě ještě s Milanem Maurem v plzeňské Luně, ale nakonec v tehdejší situaci z toho nic nebylo. Měl jsem možnost sledovat Stanislavovu tvorbu od jeho prvních samostatných výstav v Praze - "Makráči" (Ústav makromolekulární chemie ČSA V) v roce 1982 a 1986 přes důležitou výstavu v žižkovském Atriu (1987), která znamenala překvapivý posun v jeho tvorbě, až po poslední výstavu v Domě železničářů na Vinohradech (1989), kterou připravil, ale už se nedožil jejího otevření. Navštívil jsem i jeho ateliér v Holandské ulici číslo 16 ve Vršovicích, kde od dob skončení studia tvořil a kde 9. února 1989 z vlastní vůle ukončil svůj život.
Tvorbu i život Stanislava Judla charakterizovala zvláštní zarputilost a nekompromisnost, s jakou se ubíral za svými uměleckými cíli, která ho také záhy přivedla do okruhu pražských neoficiálních umělců, s nimiž se zúčastnil řady důležitých projektů a výstav, jako například Setkání ve Stromovce (1982), Chmelnice v Mutějovicích (1983), Obraz a objekt v Táboře (1984) nebo Možnosti dotyku v "bunkru" (MKS) v Rokycanech (1984). Judlovy výstavní aktivity jsou vymezeny předrevolučními osmdesátými lety, kdy jeho tvorba prochází rychlým vývojem jakoby v předtuše předčasného konce. Přesto jeho dílo působí s časovým odstupem deseti let jako uzavřené a definitivní. Jistě i proto, že autor si vždy kladl vysoké nároky na dokonalé provedení výtvarné i technické. Ačkoliv byl v době svého života považován spíše za umělce solitérního nejen pro výlučnost své tvorby, ale i uzavřenou a zádumčivou povahu, jeví se dnes jeho dílo silně dobově příznakové tak jako jeho životní osud, který je s ním neodmyslitelně provázaný, a vypovídá o závěrečném období hluboké duchovní krize totalitní společnosti.
další část >>
|
