Obliba literalizujícího malířství jasně vychází z jeho dědičných rysů. Je to už celkem jedno, zda jsou na pořadu statická vyprávění o dobrých obědech v zátiších či zprávách o veselých party a tancovačkách v žánrových scénách. Lhostejno, jedná-li se o zprávy z neštěstí v bouřích na moři v marínách nebo o vzrušující reportáž v legendistických příbězích. Nebo zda to jsou složitá podobenství boschovského typu. Je to pořád vyprávění s popisem. Někde na počátku toho všeho v euroatlantskékultuře leží biblia picta, první comica (ovšem co do modality vážně, bez toho "comic") románských chrámů. Celý ten fenomén je navíc jakoby pupeční šňůrou spjat se základní strukturou lidské osobnosti, s touhou po námětech, které vidíme sice ve fiktivní (zde namalované podobě), ale které jsou o to krásnější než skutečnost sama, že jsou uživatelsky přenositelné kamkoliv. Že se s nimi můžeme identifikovat, i když ve skutečnosti se nám takového štěstí nedostalo. Že je dokonce můžeme po libosti rozvíjet, domýšlet, vykládat i si je přivlastňovat. V těchto veličinách spočívá nesmrtelná síla boschovského surrealismu, který je surrealismem jen podle jména Boschovi přiklepnutého, vůči minulosti ignorantskou,modernistickou kulturou. Ani tak není v dějinách epochy, kdy by tento autor divákovi nevyrážel dech, dokonce i tehdy, kdy světu estetickému zdánlivě vládly zcela protichůdné kánony jako třeba v empíru. Naturel malby Vladivoje Kotyzy je právě tohoto "literárního" rodu. Při viditelném sklonu k filozofování i s tím vědomím, že čím je tento typ co do techniky konstrukce jednodušší, tím je snad úspěšnější. Mluvíme teď o prosté hybridní fantazii ať už se symbolickým záměrem skutečným nebo mluvíme o hybridní fantazii jako pouhé estetické spekulaci na efekt. Na tomto výtvarném typu založené zářivé ekonomické kariéry, jakou udělal Reon Argondian, se nadají přehlédnout. Jsou vděčným materiálem pro sociologické introspekce a věčnou připomínkou toho, že producenti slohů opačných budou vždy jen lomit rukama nad svou obchodní nedochůdností, ti nespravedlivější pak budou kydat na své domnělé umělecké protichůdce hnůj v podobě nálepek jako kýč nebo pokleslý nebo komerční styl. A nebudou mít zcela nepravdu - zneužití se právě pro uvedené charakteristiky nabízí samo.
U Vladivoje Kotyzy z toho strach není. Nad tímhle dílem charakteristickým pro laického diváka i neobyčejnou mírou pracnosti je možno uvažovat třeba v tom směru, že je to dokonalý materiál pro pedagogické a osvětové využití. Jsou tu sice nějaké veřejné realizace (Zlatý pohár - strop, 1984), vcelku si však bez nadsázky můžeme povzdychnout, že bychom rádi právě tento druh malování viděli na veřejných výstavách častěji.V tomto směru, tedy v organickém sepětí tvořivosti a imaginace s řemeslnými dovednostmi oboru, se Vladivoj Kotyza jeví také jako ideální osobnost pro roli lektora vysokých škol. A předpokládáme, že celkovou hodnotou jeho práce souvisí i skutečnost, že laurus soutěže o malbu v proluce v Křižíkových sadech byl přiřčen právě jemu.
Letošní jarní výstava díla Vladivoje Kotyzy v síni Pražské 13 Západočeské galerie v Plzni dává volbě zapravdu.
Tomáš Kůs |
