  Vladivoj Kotyza (* 1943) patří neodmyslitelně k uměleckému výtvarnému spektru města a dá se říci, že jeho post vymazuje jednu z krajních poloh této množiny. Vtomto městě, krajní výtvarné modernistické polohy tvorby a díla takřka tradičně chybí a tak vzorec slohu, který používá Vladivoj Kotyza, leží na místě, jež by se dalo označit jako klasická moderna. Je reprezentantem typu výtvarných snah, která pro široké publikum nepředstavují co do vnímání žádný metodologický problém. Zastupuje jednu z enkláv modernismu, z nichž je složen slohový obraz současného výtvarna - dnes je to u nás vedle Kotyzy Alena Koenigsmarková, Pavel Žilák, Jan Jelínek, Jaroslav Zapletal, podstaty slohu se dotýká i současný Stanislav Bukovský a další. Vzpomínáme i na výrazné osobnosti posledních let - Vojimíra Friče a Jiřího Kovaříka.
V Kotyzově práci je to dominující metoda klasického surrealismu 30. let založená na používání konstrukcí ze zlomků reality tak, jak je tomu ve snu, opřená o ohromující technické dovednosti popisné, veristické malby.
Ač to není jediný z jeho výrazů, je to výraz, který Vladivoje Kotyzu charakterizuje. Dá se říci, že silnou stránkou této dnes už zestandartnělé podoby malby je u Vladivoje Kotyzy především práce s prostotem a s úhlem pohledu. Jasně tu odkazuje na vzorovou oblast tvorby dílčího okruhu Dalí/Magrit a jejich souputníků. Jak také jinak u autora narozeného v letech čtyřicátých?! Dalíovský logický šok ostatně jiskří a zapaluje mladé duše dodnes. Při troše snahy bychom však při hledání kotyzovských specifik narazili i na okruhy s touto myšlenkově nátlakovou skupinou nespjaté, ale o to víc inspirující - Magnasco, Bresdin, Kubín. U školeného akademika je to věc zpravidla podvědomá. Nic totiž nestojí samo o sobě a viděné, pohlcené je schopno žít si samosprávným životem a také to zhusta dělá - dere se na povrch!
další část >>
|
